Každým rokem jezdíme s žáky 9. ročníku do Dinosauria Museum Prague na úžasnou exkurzi do života dinosaurů. Letos jsme sice nedostali příspěvek od SRPŠ, přesto rodiče investovali nemalou částku a akce se mohla uskutečnit. Po opravdu dlouhé a úmorné cestě autobusem skrz zabarikádovanou Prahu jsme dorazili do muzea. Už zdálky na nás mával náš průvodce, nadšený paleontolog a ředitel muzea, Mgr. Štěpán Pícha. Ten žáky opravdu zábavnou a velmi dobře stravitelnou formou seznámil se svými „svěřenci“. Kromě Edmontosaura Edy nám ukázal Mossasaury Sama a Maxe. Ti ovšem nepatří mezi dinosaury, byli to jediní šupinatí teplokrevní plazi. Jejich tělesná teplota dosahovala až 34 °C. Aby svou tělesnou teplotu dokázali udržet, museli opravdu hodně žrát. K tomu měli uzpůsobenou tlamu, měli o jeden kloub na dolní čelisti víc, aby dokázali naráz schramstnout až 1/3 své délky. Patřili také mezi tzv. hyperkarnivory – to jsou predátoři, kteří se živí cíleně dalšími predátory. U Diplodoka Diany žáky asi nejvíc zaujalo, že dokázala sežrat asi půl tuny kapradí denně, což odpovídá sedmi stovkám rohlíků. Na rozdíl od Brachiosaura, kterého můžeme vidět v ikonické scéně ve filmu Jurský park, se mohl Diplodocus opravdu postavit na zadní. Na zastávce u známého T-Rexe pan Pícha vyvrátil spoustu mýtů o tomto predátorovi. Rozhodně bychom mu totiž neutekli, ačkoliv neběhal extra rychle, ale neznal únavu, ve svalech se mu netvořila kyselina mléčná. Také měl velmi dobrý čich i zrak. Nejenže registroval i nepohybující se objekty, ale viděl i v UV spektru a díky očím velikosti grepu dohlédl v otevřené krajině až na vzdálenost 8,5 km! Celá přednáška končila u oblíbeného býložravce Triceratopse, který byl vlastně takovým zahradníkem. Tato velká zvířata nemohla žít v lese, proto když na své pláni narazila na malý stromek, nejmenším růžkem na nose ho vyryla a sežrala. Tím bránila rozrůstání lesa. Nakonec nás pan Pícha vzal protekčně do své dílny, kde dal žákům podržet jak zkamenělou mamutí kost, tak obratel zraněného Triceratopse. Exkurze byla nesmírně zajímavá a doufáme, že si ji budeme moci za rok s novými deváťáky znovu zopakovat.

Ing. Pavlína Cankařová